превод на новословницу J. Карпова
Kto skače tak pozdě v sïǐ vetòr i noč?
To otec sò synom sę mčat lěsom proč.
I dòrži ǧo čędo u rųkah on si,
I musi ǧo grěti, i musi nesti.
– O syne, začto tako blěden si ty?
– Da Elfov ty Krålä ne vidiš li?
So krånoju i hvostom on ględa na mę.
– O syne, to je samo pasek od mgla.
– Ty, miloje dětę, idaǐ sò mnom!
Dnesj mám gry lěpy ïgrati nám dvôm.
Mám cvětnyh květov na morskom’ bregu,
Materj mi ïmá oděju zlåtu.
– O otče, o otče, ne čujaš li ty,
Čto Elfov krålj tïho mi govori.
– Spokoǐ sę, mi čędo, i ne kriči,
To vetòr u lïstah drev šepòti.
– Hteš li ty, mïlec, idti sò mnom?
Dčerï mi bųdut jak sěmija i dom.
Oně hte vođut svoǐ horovod v noč,
Pěsnëju i tancom utišut tvoǐ plač.
– O otče, o otče, ne vidiš li sám
Dčerëǐ od Elfov krålä vòn tam?
– O syne, o syne, ja viđu vsë, no
Sěry jivy u lěsu je to.
– Podobaš mi, oblïk tvoǐ budi menę.
Hte poidaš pod sïlu ty, ako ne hteš.
– Otče, a nyně hyti mę krålj.
Mųku toǐ vëlïku čïni mi i bolj.
Otec sę straši i skači v ǧalop,
Dòržačï mlådiča i spěša bez slov.
Dostïǧa on doma i zastyše kròv –
Mlådič u rųkah ǧo byše juž mòrtv.